To, co se dělo na Impuls weeku, nezůstalo jen na Impuls weeku, mnoho příběhů má i pokračování… (r.2017)

Ráda bych vás všechny pozdravila právě citací z mého článku, na který jste mohli narazit před rokem na těchto webových stránkách nebo v našem sborovém časopise Fara&my. V tomto článku jsem mýma očima popisovala misijní týden v Karviné, který společně organizovali mladí z místního sboru a okolních měst s našimi Američankami a misionáři z Norska. A nejinak tomu bylo i tento rok. A za to patří chvála našemu Pánu.

Na začátek krátké objasnění, jaké má Impuls week cíle. A kdo by to lépe shrnul než lidé, kteří za celým projektem stojí (impulsweb.cz):
“ Hlavní cíl – Aby lidé slyšeli o Ježíši a měli s Ním zkušenost
Další cíle – lidé z místního společenství navážou  kontakty s novými lidmi
– všichni účastníci jsou motivováni a trénováni k misii a evangelizaci.“

Příběhy přesahující až do dnes
Když jsem si před pár dny nostalgicky četla článek, jehož úryvek vidíte už v úvodu, potvrdilo se mi, opravdu, Bůh je dobrý! A když mi došlo, že ty příběhy, které jsem tehdy měla na mysli, jsou stále aktuální, bylo to pro mě opravdu dojemné…
Ale zásluhy nepatří ani jednomu člověku z našeho týmu, ale našemu Bohu, který náš českonorskoamerický misijní tým neuvěřitelně sjednotil. A působil mezi námi. Kdybychom to nechávali jen na našich silách, daleko bychom nedošli, ale Bůh si nás všechny (i tebe!) tak zamiloval, že nás nikdy nenechal (a nenechá!) samotné. Jen díky Němu jsme mohli oslovit tolik mladých a zanechat v nich nějaký impuls. V některých tak velký, že se rozhodli přijmout Krista do svého srdce. Pokusím se tedy vypíchnout dva příběhy, které se mě osobně hluboce dotkly.

Dítě Impuls weeku aneb příběh s pokračováním
Vraťme se v čase o rok zpátky. Je ráno, středa na Impuls weeku 2017, a náš lehce zklamaný tým právě hraje volejbal na Lodičkách, nikdo pozvaný totiž nepřišel, nikde ani noha. Nebo snad? Náhodou ale na Loďky právě v tu dobu přicházejí dvě holky a já je zase samozřejmě úplnou „náhodou“ obě znám. Tak proč je nepozvat? Chvilka otálení a už jsem u nich. A kdyby ne já, tak by je určitě pozval někdo jiný. Já jsem ale opravdu vděčná, že jsem se k tomu odhodlala, protože, buďme k sobě upřímní, já tam vlastně ani to ráno jít hrát volejbal nechtěla a rovněž  přiznávám, že jsem střádala perfektní plán, jak se mu vyhnout. Jsem totiž na sporty trochu kopyto. Naštěstí, Bůh si používá i taková kopyta! :)) Ale zpátky k těm holkám! Ony totiž pozvání přijaly a večer přišly na program a já mohla být u toho, když jim jeden z Norů, Asbjørn, vykládal evangelium. Na to nikdy nezapomenu. Jednu z nich obzvlášť zaujal, pozorně naslouchala, aby ji snad jediné slovíčko neuteklo a když pak dostala malý Nový zákon a přišla domů, první věc, kterou udělala, byla, ne jako obvykle zapnout mobil a kouknout se, co nového ve světě, ale že otevřela tu malou knížečku a jedním dechem přečetla několik kapitol Marka. Pak se vracela až do konce Impuls weeku 2017 na různý program a poté i na setkání našeho Mladoru a akčně se zapojovala. Během toho roku se proměnila. Nepřestává studovat Bibli a aktivně se zapojovat do dění dorostu. Tento rok byla už i ona součástí našeho misijního týmu a mohla se svým svědectvím dotýkat nově příchozích, kterým byla před rokem i ona samotná.

Ve čtvrtek na Impulsu 2018 se radovalo nebe
Dvě dívenky, které se k nám od minulého Impuls weeku občas vracely, se v ten den rozhodly, že už nechtějí žít, tak jak doposud a v našem bohoslužebním sále se s Natali modlily a přijaly Krista. To bylo opravdu emotivní. Další den jsem měla možnost s nimi mluvit a jejich slova byla tak povzbudivá: „Ještě ten večer jsme se spolu modlily cestou domů! A ráno jsem se modlila taky! To modlení mě fakt baví… Cítím se jako bych žila druhý život. “ A taky : „Když jsem se po tom ráno probudila měla jsem chuť do života jako jindy před tím!“  Následně akčně přijížděly skoro každý den na XcamP do Smilovic a my je tak mohli vidět, jak opravdově prožívají chvály Bohu.
Prosím, modleme se za tyto holky, aby i jejich příběh měl pokračování ( i dalších oslovených touto akcí), aby v nich Boží Duch působil i nadále a také o jejich rodiče, nemají to s vírou zrovna lehké, když pocházejí z nevěřícího prostředí…

Víra a praxe
Co se týče mě samotné, nedokážu najít ve svém životě týden, za který bych byla Bohu vděčnější. Naprosto mi totiž změnil život. Před tím než začal Impuls week 2017, jsem se k Bohu modlila, abych se tam nevěnovala příliš sobě a mé starosti hodila za hlavu a místo toho tu byla pro druhé. A to jsem netušila, že to JE ONO. Po tom, co jsem za ten týden prožila mi bylo jasné, že to byl ten nejlepší týden mého života. A bylo to právě díky tomu, že jsem nebyla zahleděná sama do sebe. A i když s tím stále dost často bojuji, právě díky tomu týdnu mi došlo, že…

On zemřel za všechny, aby ti, kdo žijí, nadále nežili sami pro sebe, ale pro toho, který za ně zemřel a vstal z mrtvých.
(2 Korintským 5:15 B21)

… a taky jsem to mohla uvést do praxe.

Když se tedy na závěr vrátím k třem výše sepsaným cílům iniciátorů Impuls weeku… Raz, dva, tři… mohu jen s klidným svědomím dodat: Splněno. Pán Bůh si opravdu tuto akci použil ke svému oslavení a my se tak mohli stát očitými svědky Jeho zázraků. A právě ta nejdůležitější věc, kterou bychom všichni v našich životech udělat je odevzdat vše Kristu. Všechno, co bylo, je a bude. Protože taky bych se stejně klidným svědomím mohla říci, že kdyby tuhle akci drželi horečně ve svých rukou lidé, dopadla by asi (určitě) dost katastroficky. A hlavně by vůbec nesplnila účel. Nechme tedy Boha vládnout v našich životech a nikdy nebudeme litovat. Ať v Kristu může náš život splnit svůj účel.

M.P.